Piráti Sida Meyera

Ne, nejde o hlubokou sondu do života moderního mafiána. Sim Meyer je herní vývojář, který nechá jiné lidi vytvořit hru (Reynolds) a poté před ni dává své jméno. Tohle dělá co si vzpomenu například také American McGee, úchylák s úchylným jménem. Ale zpět k tématu, kterým je docela zajímavá hra, kterou jsem měl možnost hrát.

Hra samotná není žádná novinka, vždyť vyšla v roce 2004. Jenže kvalitních her na motivy pirátských výprav a drancování vyšlo málo, a tak pro mě není problém chňapnout po hezky stylyzované hře, která je levná a kterou spustím na vysoké detaily bez problémů. Hra je navíc předělávkou stařičké hry se stejným názvem z roku 1987, takže si dnešní hráč může bez obav zkusit to, nad čím žasli jeho tátové – protože Piráti byli dobrá hra (alespoň podle toho co se říká) a i moderní piráti nejsou špatní.

Po spuštění vás čeká intro, ve kterém se představí laciná zápletka o unesené rodině a neméně laciné zjištění, že ve hře není ani slovo normálního dabingu. V intru jsem měl dojem, že snad vypadl zvuk, protože jediné, co jsem viděl, byly nepříliš dobře čitelné titulky. Hra mě ovšem přesvědčila o tom, že problém není u mě. Díky tomuto „zjednodušení“ tak všechny postavy pronášejí zvláštní pazvuky a skřeky, které jsou sice často zábavné, protože je vidět že je to dost zironizované (zvlášť zvuky, které vydává anglický guvernér jsou k nezaplacení), nicméně neubráníte se pocitu, že koukáte na němou hru. Čili body dolů.

Hru jsem koupil na základě pochvalné recenze a plánoval jsem standardní kritiku tím způsobem, že nejdřív vypíšu to dobré a potom to zlé. Jenže u hry jako je tato, která je zkrátka dělaná k tomu, abyste u ní strávili více času, vás problémy časem buď začnou tak otravovat, že toho necháte, nebo se přes ně budete muset přenést. A já přiznávám, že jsem se přes něco prostě nepřenesl. V určité chvíli jsem si řekl, vždyť já chci hrát, abych se bavil. Tohle není zábava! Ale předtím jsem se bavil, jak jsem k tomu došel? Skočíme do toho po hlavě a půjde od jednoho k druhému.

Začínáte jako 20ti letý mladíček, který má nevyřízené účty s padouchy, kteří mu unesli rodinu, kterou musí také najít. Na své první plavbě (je jedno, koho zvolíte) se vzbouříte a stanete kapitánem. První poznatek – až je tu v podstatě 6 stran (Angličané, Francouzi, Holanďané a mí oblíbení Španělé + indiání a piráti), hlavně v případě národů jde o naprosto identické klony. Vzhledem k tomu, že vaše posádka je banda nenažraných lenochů, které nebaví vaše cesta za spravedlnost, ale chtějí co nejvíc krást, jste nuceni přepadat množství lodí. To nutně vede k tomu, že některé národy vás mají v oblibě a jiné opravdu ne (můj rekord je snad 100000 zlatných za moji hlavu u Španělů) – jenže je úplně jedno, které si vyberete, já si vybral podle barvy, protože to je krom toho, jaké sympatie kdo chová k jakému národu jediné poznávací znamení. Jinak všichni dělají to samé. Obchodují, kolonizují, útočí na jiné národy (pravidelně se vedou války mezi různými národy), přetahují se mezi sebou, případně na vás vysílají trestné výpravy. Určitou vyjímkou tvoří piráti, které můžete používat jako jistou sílu k oslabení města (můžete kapitánovi v pirátském úkrytu doporučit, co vydrancovat a ono se mu to buď nepovede – většinou – nebo povede, záleží na tipu, jak je město silné), a indiání, kteří fungují v podstatě podobně. Akorát jsem si nikdy nevšiml, že by jejich nájez měl nějaký podstatný význam, možná by pomohlo, kdybych viděl nějaký hmotný výsledek.

Aby toho nebylo málo, hra vás nutí neustále a opakovaně pronásledovat jednoho darebáka, Ívl barona Reymonda (to Evil má patrně vytetované na zadnici), který sice není zrovna vizuální prototyp ívl, ale dostane na držku minimálně tak 14x, než z něj vypadne dostatek kousků mapy, abyste mohli najít své předky. Mapy, to je také veselá záležitost. Ty méně důležité (informace o ukrytých pokladech) získáváte v putykách za úplatek, ty důležité (úkryt padoucha, nebo ztracený člen rodiny) pronásledováním celkem dvou padouchů (jeden je Raymondo a ten druhý, jehož jméno jsem už zapoměl, se objevuje vzácněji a užijete si ho maximálně 4x) – hanebné je to, že když padoucha porazíte, je zřejmě schopen si zbytek map ukrýt v zadnici (každá mapa má vždy 4 kousky, a ten nejdůležitější, název místa, je obvykle poslední), protože vám vždy dá jeden kousel. Protože vždy respawnuje (to mi přijde jako nejlepší název) někde v tramtárii a bezpečně na míle vzdálen od místa, kde jste ho naposled porazili, začne vám jeho neustále pronásledování připadat jako zlý sen.

Ono to vše zpočátku vypadá krásně. Grafika je výborná a ani dnes rozhodně neurazí. Mladý hrdina je vcelku sympatický, hudba výborná, a máte možnost s lodí křižovat oceán, přepadat mnoho lodí (to musíte, pokud nechcete mít na krku vzpouru), obchodovat (dost mizerná možnost jak „vydělat“), dobývat města (dost nákladné, ale zaručeně tím jde jednotlivé národy hodnat až k naprostému vyhlazení), hledat poklady, bojovat s ostatními piráty, budovat loďstvo a kdesi cosi. Nejlepší je dle mě prvních 5 hodin, kdy se se vším seznamujete, jste povyšování za to, že potápíte lodě nepřítele, kupujete si lepší předměty a vylepšujete lodi (dost omezeně, ale jde to – třeba lepší kanóny nebo plachty, či trojlůžka, takže se vám do lodi vejde víc lenochů).

Kapitán by nebyl nic bez posádky, takže v každém větším městě máte možnost verbovat olezlé chlapíky, kteří se pod vaším velením stávající krvežíznivými a ukňučenými piráty. Neexistuje, že byste mohli svobodně křižovat vody řekněme tak hodinu bez toho, aniž byste někoho přepadli. Mužstvo začne mrmlat, a i když si vezete náklad kolem 120000 zlatých (můj rekord, když jsem se zbláznil a vygumoval snad polovinu obchodního loďstva v celém Karibiku), vyčítá vám, že máte mizerné výsledky. Jak dlouho jste schopni vydržet na moři tedy závisí na vašich podřízených, u pirátů vládne tvrdá demokracie. Pokud nebudete přepadat, dotáhnete to jako já až k tomu, že se mužstvo vzbouří a ukradne jednu z lodí (která je následně mnou rozstříleta, ale to je asi nenapadne). Po určité době tohle přeroste v příšerný stereotyp. Když šplháte nahoru, jste okouzleni z všech možných typů lodí (zas tolik jich není). Potom si vyberete lehkou přepadovou galeonu, se kterou jste neporazitelní, dokud si nezvolíte nejvyšší obtížnost, a začnete snít o tom, jaké by to bylo, kdyby se boje daly prostě přeskočit s tím, že přepadený zase skončí procházkou po prkně.

Tipy k tomu, co přepadnout, a hlavně o padouších, které jsem nezbytné v tom, abyste v příběhu uspěli, získáváte v hospodě, a nebo použijete zdroj nejspolehlivější, guvernérské dcerky. Jste nuceni k otravným tanečním minihrám, které jsou po pár pokusech snesitelné (a co teprve až když se tancovat naučíte, žádný tutoriál tam nemáte), po dalších 169 pokusech k zešílení. S vyšší obtížností se navíc tanec stává také těžším a delším, takže další vytrhané vlasy k dobru. Dcerku je možné místo tance uplatit náhrdelníkem, nebo svést souboj s žárlivým milencem, ale to si nemůžete vybrat, je to náhodné (jinak bych asi raději neustále kupoval náhrdelníky). Můžete se bít s ostatními piráty o titul nejstrašnějšího ze všech, čehož nejlépe dosáhnete tím, že své protivníky eliminujete. Takto jsem dostal takové ryby, jako Henryho Morgana nebo Černovouse – jsou výhodní tím, že obvykle nejsou o moc silnější než vojenská galeona a vezou s sebou pořádný náklad zlata, mnohem větší než obchodní loď, takže jsou ti řvouni, kteří se s vámi vezou, obvykle na čas spokojeni.

V podstatě jedinou motivací po všech stereotypech (taneční minihry, stále stejné přepadávání) je honba za rodinou. Tam musíte praktikovat hledání pokladů, což je úžasná blbost, alespoň zpočátku. Ke hře sice je manuál, nicméně mě se ho nechtělo číst. Moje hloupost – být já John Silver, pověsí mě i s papouškem Flintem a dřevěnou nohou na nejbližším stromě poté, co provedu mužstvou celým ostrovem a nebudu schopen najít to zatracené X, označující poklad. Když se vylodíte (dokonalé chechtavé zvuky bezesporu ožralé chásky, co vás doprovází), nemůžete se svobodně rozhlížet a koukáte na sebe a vazaly z určitého vyvýšeného boru – to má za následek, že skoro vůbec nevidíte, kam jdete. Nemůžete se rozhlížet po krajině, a máte k dispozici akorát pitomý pohled kukátkem, který dohlédne tak o 5 metrů dál než idiotský pohled „z obláčku“. Takže pokud se nevylodíte úplně přesně tam, kde máte hledat, můžete se na ostrově dokonale ztratit a budete pochodovat sem a tam třeba hodinu. Mapa vždy obsahuje určité množství objektů, které vás navedou (třeba indiánské totemy, naprosto běžké v této lokalitě) – postupně se vypracujete, že najdete skoro vše a rychle, ale mé první zkušenosti bych nepřál nikomu zažít.

A teď to, co mě při hraní vyloženě vytáčelo. Vítr. Zřejmě ve snaze přiblížit se realitě, navrhl nějaký zpitomělý šílenec, že lodě budou plout různou rychlostí podle toho, kam vane vítr. Je to perfektně logické, nicméně to není ani trochu zábavné. Během hraní jsem měl takřka neustále Murphyovský pocit – vítr se skoro vždy otočil proti mě a místo toho, aby loďka svištěla, ploužila se jako opilý šnek. To není zábava! Nehraji hru proto, abych se kochal tím, že loď opravdu jede 5x pomaleji než s větrem v zádech. Skutečným utrpením je, když se tohle stane během námořní bitvy, kde potom ani není možné se přiblížit k protivníkovi, protože vás vítr prostě nepustí (narozdíl od normálních plaveb je to při bitvě šíleně přehnané), takže musíte složitě manévrovat nahoru a dolů a nějak se tam dostrkat. Stejně tak chytíte daleko víc kulí, protože se nedá rozumně uhýbat jako normálně.

Dobývání měst patří k výsadě, která se asi mnoha pirátům nepoštěstí, nicméně já jsem se mohl pochlubit více než 20 dobytými městy či dokonce pevnostmi. Zde bojujete s šiky pirátů na jednoduché mapě dle pravidel tahové strategie. Máte dva typy vojáků a nepřítel je schopen dát dohromady až 4 (jízda je smrtící, také bych chtěl mít na lodích koně), takže jste docela v nevýhodě (ale zase jste ve výhodě vůči umělohmotné inteligenci).

Hru nakonec dostaly pod kytky problémy s šermováním a obtížností. Když už nechcete mužstvo dál trápit, jedete do nejbližšího města a tam na rok zakotvíte (máte tedy omezený čas na záchranu rodiny, a na konci už budete sami dědci, a vaši příbuzní by podle toho měli být už dávno mrtví) – tomu se nedá zabránit a ani tomu, že se předtím musíte s mužstvem o kořist rozdělit. V závislosti na obtížnosti dostanete svůj podíl – jako zelenáč prakticky nic, jako hrdlořez tučný podíl – problém je v tom, že jako hrdlořeza vás dříve potopí, protože tato úroveň je nejvyšší, na kterou jsem se dostal a nechci vědět, zda je tu ještě nějaká vyšší, jelikož k tomu bych se snad opravdu musel stát pirátem, abych zo zvládal. Začnete pociťovat problémy s tím, že vaše děla nepřítele skoro nepožkozují a on jednou salvou váš (kdysi) mocný koráb skoro potopí, a souboje (minihra) se stanou trapně těžkými. Dojel jsem na to, že jsem nebyl schopen porazit jednoho z padouchů na určitou obtížnost, protože je dost demoralizující pozorovat, jak vy uděláte výpad, on uhne a potom zaútočí tak, že vy se tomu vyhnout nemůžete. Dostal jsem se dost daleko a před změnou obtížnosti jsem neměl problémy, ale poté jsem nemohl obtížnost snížit! Tak jsem si řekl, nemám důvod se trápit (hra se sice dá uložit, ale ne uprostřed jakéhokoliv boje)

Parádní grafika, parádní hudba, zpočátku zajímavé objevování, posléze neuvěřitelný stereotyp a žádná osobitost, otravně „realitické“ prvky, které kazí hratelnost, stupidní minihry, a podivně funkční obtížnost. Přestože hru bych ve výsledku hodnotil jako dobrou, nedoporučuji. Dá se sehnat za levný peníz, ale tohle opravdu není Heroes of might and magic a jejich „ještě jedno kolo a jdu spát“ – tohle je stereotypní nuda dohnaná k dokonalosti.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s