Overlord

Již nějakou dobu jsem se nedostal k psaní, což teď napravuji recenzí, kterou jsem už nějaký čas plánoval. Overlord je nepochybně zajímavá hra a díky propagandistickému článku v Levelu jsem i já po ní zatoužil. Je skutečně hrou absolutních kvalit, jak na ni pějí herní magazíny chválu, černým koněm odnikud, nebo je to vše jenom neskutečný hype?

Seznámení

Hru jsem koupil přes distribuční systém Steam, v době kdy platila sleva (mám rád jejich slevové výkendy), kdysi tak zatracovaný, dnes využívaný milióny lidí. Princip Overlorda je jednoduchý – stanete se temným pánem, který ovládá magii a hlavně skřety! Sami téměř nebojujete a necháváte své komanto přihlouplých,  ale roztomilých služebníků, odvést špinavou práci za vás. Nezní to dobře? Hra je kombinací 3D akčního rpg a strategie, takový mix. Můžete sami bojovat a kouzlit, nicméně opravdu silné věci získáte až k závěru hry a povětšinu času budeme muset spoléhat na své přisluhovače. Temný šéfík sám o sobě jako slaboch nevypadá, ale jeho schopnosti ho na sólovou misi nepředurčují, tedy zapomeňte na klišé jednoho hrdiny/padoucha, který spasí/zničí svět. Alespoň do poloviny hry 🙂

První krůčky

Užijte si je, protože si snad nedokážu představit někoho, kdo by neřekl, že ta hra je super! Projdete stručným a účelným návodem, jak používat své služebníky k boji i jiným věcem. Grafika není nic extra co se kvality týče a pokud jste zmlsaní next-gen tituly, oslněni nebudete, nicméně mě tento styl připomínal Fable, takže hodnotím více než kladně. Stejně tak hudební doprovod je zajímavý a příjemný, a některé pasáže vám budou ještě dlouho znít v hlavě. Zpočátku vše začíná nevinně, máte za úkol obnovit svoje sídlo a po nějaké dějové linii není ani vidu ani slechu. Prostě někam přijdete a něco se stane. Hra vás sice dokáže natolik vtáhnout, že vám to ani nebude vadit, ale je to škoda.

Jeden za všechny, všichni za jednoho

Váš batalion, to je to, na co budete spoléhat. Zpočátku máte jenom jeden typ skřetů, kteří jsou dobří v boji, ale neumí nic zvláštního. Postupem času ovšem objevíte další tři druhy se speciálními schopnostmi, takže ve výsledku budete muset zvládat svoji miniarmádu dobře koordinovat a umět v pravý čas použít ty správné služebníky. Není totiž nejlepší nápad se silnými skřety do boje na blízko vyslat i slabé červené, kteří raději útočí z dálky. Skřeti, skřeti, skřeti, na tom vše stojí. Jsou mimojiné geniálně namluvení (jejich dabing udělal jeden člověk!), poslouchat a sledovat je je radost. Během vašeho tažení si totiž vaše přisluhovači z okolí berou různé věci, co zůstaly po nepřátelích, a používají je na své zlepšení. Ať jde o dýňi nebo lebku jako ochrannou helmu, nebo ruku zombie jako zbraň. Je to paráda a je potěšení sledovat, jak se vaše komando vylepšuje a co nového si vaši hrdinové obstarají.

Jenže s tím začínají problémy. Ovládání je vyřešeno opravdu jednoduše, a v tom je taky jeho problém. Máte v zásadě pouhé 3 možné rozkazy (plus možnost zadat strážení místa, takže se z něj nehnou, dokud jim nedáte jiný rozkaz), a jenom jedním lze skřety ovládat tak, že jim rozkážete, aby přesně běželi na určité místo. Až se budete pokoušet prokormidlovat skřety skrz močály (neumí plavat, kromě modrých), pochopíte a budete proklínat jako já autory za nulový pud sebezáchovy. Přisluhovači pro vás prostě udělají vše, utopí se, nebo se nechají spálit. Jednoduchost a zároveň blbost ovládání dokáže opravdu naštvat. S tím je spojen další stupidní problém. Neexistuje zde mapa. To je dost pozoruhodný počin, a nepamatuji si žádnou podobnou hru, která by to takto zjednodušila. Mapy obvykle mívají dost podobné pasáže a je někdy těžké určit, zda jdete správně, takže se připravte na občasné opravdu otravné bloudění.

Ještě nemáte dost? Však ovládání se dá přežít, když si dáte pozor, a s tou automapou se už nějak vypořádáte. Jak tak prostupujete děravým příběhem, ve kterém jde jen a jen o to, že někam přijdete a vyzvete na soubor tamního hrdinu, vaši skřeti sílí čím dál víc a s tím i vy. Můžete si vyrábět mocnější a mocnější zbroj, a pokud si maximálně vylepšíte tu nejsilnější, nebudete už chudáky skřety téměř potřebovat. Ti totiž narozdíl od vás jsou o dost zranitelnější a ztráta ostříleného veterána se silným vybavením zamrzí. Asi nejsem dost zlý pro tuto hru. Smrt vaši přisluhovačů vás totiž vůbec nemusí trápit, když víte jak na to. Přisluhovače rekrutujete z duší, které zůstávají po padlých nepřátelích. Když nějaký umře, máte ještě chvilku čas se ho pokusit zachránit, což vyžaduje obratnou manipulaci s modrými skřety (umí oživovat), jelikož sami se do této činosti nechtějí pustit. Bohužel, čas od času podceníte situaci nebo provedete nějakou pitomost a v mém případě vítězilo znovunahrání, než abych si nechal zmasakrovat jinak velmi schopné komando, 3x silnější než nově vyvolaní přisluhovači. A v tom je jádro pudla. S těžšími a silnějšími nepřáteli se vám tohle bude stávat častěji a častěji. Přiznávám, měl jsem vždy chuť svoje přisluhovače chránit a ne se koukat, jak pracně piplaní služebníci mizí rozdrceni pod kamenným Golemem. A v tom je ten problém. Nemyslím si, že jsem hrál nějak obzvlášť špatně, obvykle mě něco nepříjemně překvapilo.

Vaše temné já?

Zajímavé je, že za padoucha vyloženě hrát nemusíte. Během hry činíte různá rozhodnutí (zásadní změny ale nemají, ovšem můžete se díky nim setkat s jinými postavami atd.), a ač jste prezentováni jako zlo, jste spíš takový asertivní mizera, který se s ničím moc nepáře, ale není to padouch jako z fantazy knih. Hra obsahuje slušnou porci humoru, kde paroduje všechno možné. Je to ovšem humor patřičně černý, takže pukat smíchy nebudete. Ve vašem hradu moc skopičin dělat nejde, přestože tak hra na první pohled působí. Můžete si cvičně zabojovat v aréně, kde vám mohou vyvolat všechny nepřátele, které jste už potkali (zůstávají po nich duše, což je dobré, a vždy bojujete jenom z jedním typem), kteří jsou ovšem občas opravdu stupidně nevybalancovaní a tak je boj někdy směšný a někdy na první pohled ztracený. Když už se během hry někam dostanete, že příběh začně vystrkovat růžky, je už skoro konec. A je to vcelku klišé…

Problém hry je v tom, že si mě dostatečně znechutila pozdějším masakrem skřetů. Jelikož postupně získáte tak silnou zbroj, že už na ně nemusíte moc spoléhat, s radostí tak nepochybně učiníte, protože jsou pak opravdu příliš křehcí. Projdete asi 5 různých typů krajin, v každém neutralizujete jednoho bosse, a stanete před finálním záporákem (skutečným). A to netrvá moc dlouho, asi 10 hodin, a najednou konec. S nulovou znovuhratelností. Jistě, napoprvé to byla legrace, hlavně objevovat svět a tak podobně. Ale když si představím, že bych se měl znovu trápit s ovládáním, absencí mapy, blbostí skřetů a jejich křehkostí, nechce se mi do toho.

Rozhřešení?

Z hry mám rozporuplné pocity. Pořídil jsem si ji díky recenzi v Levelu, kde bych vychválená jako absolutní záležitost, kterou musíte mít a ke které se budete vracet. Tak tedy ne, nebudete se k ní vracet. Já tedy rozhodně ne. Strávil jsem se hrou pár příjemných hodin, ale už mám dost. Pokud nějakou náhodou hry kupujete a nekradete, zkuste si demo. Určitě vás okouzlí, a vzhledem k dobré ceně, za kterou se Overlord prodává, si jej možná koupíte, ale já to moc nedoporučuji. Pokud jste tak neudělali, pořiďte si raději Fable, pobavíte se mnohem víc (a budete mnohem méně frustrovaní), což je o trochu starší titul, ale stále naprostá pecka. Konzoláři mají navíc už druhý díl, na který mi netrpělivě čekáme.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s